Jak rodiče a prarodiče, tak i učitelé a vychovatelé na různých úrovních škol by si často přáli, aby mohli pracovat a žít s emočně vyrovnanými dětmi. S dětmi, které unesou prohru ve hře, odmítnutí svého požadavku, posměch kamaráda, špatnou známku, to, že jim někdo něco vezme nebo na ně zvýší hlas. Můžeme mít pocit, že by bylo fajn, kdyby dítě v takových situacích neplakalo, nekřičelo, nelehalo si na zem či nebouchalo do nejblíže stojícího člověka. Můžeme mít pocit, že by to mohl být důkaz toho, že je dítě doma správně vychováváno. Můžeme mít dokonce i pocit, že děti, u nichž se setkáváme s výše popsaným chováním, jsou divné, přecitlivělé, vzteklé či špatně vedené. Že se vymykají z normálu. Jistě, existují i děti s poruchami chování, náročným temperamentem či nervovou soustavou, která funguje jinak, než je to běžné u jejich vrstevníků. Většina dětí se ovšem vyvíjí přirozeně a zdravě, a přesto reagují velmi výrazně a působí labilně. Proč tomu tak je? A můžeme to nějak ovlivnit?

Už novorozenec má vyvinutou část mozku nazývanou limbický systém. Je to ta část, která je zodpovědná za prožívání emocí. Ta část, která nás varuje, když jsme v nebezpečí, která nás informuje, že jsme se opět dostali do situace, kterou jsme už dříve vyhodnotili jako nepříjemnou. Limbický systém umí tělo nabudit, spustit v nás stresovou reakci a radí nám, kdy z určité situace uniknout a kdy se bránit. Zaplaví naše tělo nepříjemnými pocity v nepříjemné situaci. Když je malým dětem dobře, jsou uvolněné, usmívají se, hrají si. Když se bojí, pláčou nebo se schovávají. Když zažívají frustraci, jelikož mají nějakou potřebu a ta není uspokojena, mohou dát průchod emocím, jako jsou vztek či lítost. Prožívání emocí i jejich vnější projevy jsou přirozené a žádoucí. Problematická může být jejich intenzita a nasměrování.

Malému dítěti chybí seberegulační mechanismy. Prožívá emoci, cítí, jestli je příjemná či nepříjemná, ale neumí ji samo od sebe pojmenovat, ale ani zmírnit či odmítnout a chovat se v rozporu s ní. Centrum plánování a regulace chování máme v jiné části mozku. Toto centrum je v prefrontální mozkové kůře, zhruba v oblasti, kde máme čelo. Tato oblast se ale na rozdíl od limbického systému vyvíjí až v průběhu života, cca do 25 let, kdy už o ní můžeme říct, že bývá zralá. A tady máme vysvětlení, které potřebujeme znát, abychom dětem a dospívajícím rozuměli.

Spojíme-li informace o rozdílném načasování zrání limbického systému a centra plánování (exekutivních funkcí) k sobě, vidíme, že zatímco emoce už od narození cloumají naším tělem (a někdy i naším okolím) v plné síle, schopnost regulovat je se teprve začíná vyvíjet. Malé dítě projevuje zpočátku své emoce spontánně. Aby se z fáze, kdy je se svými emocemi zcela závislé na blízké osobě, dostalo do fáze seberegulace, potřebuje pomoc dospělých. Potřebuje pomoc těch, kteří už jsou zralí. Potřebuje tzv. koregulaci. Jinými slovy potřebuje to, aby mu dospělí s jeho emocemi pomohli. Aby poznali a pojmenovali, o jakou emoci jde. Aby ji validovali, tedy uznali, že je v dané situaci přirozená, že na ni má dítě právo. Aby se silnou emocí dítěte nenechali strhnout (říká se tomu kontejnování), ale aby ji zároveň ani nepotlačovali a netrestali. Dítě potřebuje porozumění dospělého v situaci, kdy se nějak cítí, a vedení k tomu, aby svou emoci dokázalo zvládnout a projevit způsobem, který nebude zraňovat jej ani jeho okolí. Potřebuje tipy na to, co by mu mohlo pomoci zvládnout vztek, co dokáže zklidnit jeho smutek, jak může prožívat a vyjadřovat radost, co dělat ve chvílích zklamání, např. při prohře. Děti, které nezažívají koregulaci svých emocí v kontaktu s blízkými osobami, se je naučí vlivem tlaku, nezájmu či nezralého fungování dospělých buď potlačovat, nebo jsou jimi zaplavovány. Samy sobě nerozumí, cítí se špatně, nevědí proč a nevědí, co by jim pomohlo. 

Provázení dětí a dospívajících světem emocí je důležité. Velmi často bychom udělali dobře, kdybychom místo trestání víc naslouchali, co se v dítěti či dospívajícím děje, víc validovali (že je normální se v dané situaci tak cítit) a víc vysvětlovali, jaké má možnosti, co je žádoucí, co mu může pomoct. Každé chování má nějakou příčinu. Příčinou vzteku dítěte či dospívajícího nemusí být nutně jeho zlý záměr, ale může to být fakt, že limbický systém nahazuje tělu velké výzvy, na které není centrum plánovaní a organizování ještě dostatečně vyvinuté. Možná vám toto vědomí pomůže k tomu, abyste se na projevy emocí začali dívat jinýma očima. Abyste hledali příčinu určitého chování, potřebu, kterou dítě či dospívající zatím neumí pojmenovat, způsob, jak mu s danou emocí poradit. 

Neubližujme dětem tím, že jejich emoce budeme odmítat a trestat, neučme je emoce potlačovat, chovat se „vzorně“, ale v důsledku toho pak vnitřně celoživotně trpět. Neubližujme jim ale ani tím, že jim jejich emoce nebudeme pomáhat regulovat a necháme je reagovat jen na jejich základě. Začít můžeme vlastně ideálně u sebe. Třeba tím, že si uvědomíme, co dělají silné emoce s námi a co my s nimi. Jak mírníme vlastní stres, smutek či hněv. Mimochodem pozorováním toho, jak se chováme my, se děti, jak je všeobecně známo, učí nejvíce. 

Jak vám samotným, tak i vašim potomkům či svěřencům přeji nejen dobře fungující a zralá mozková centra, ale především vztahy. Vzpomeňte si na všechny chvíle v dětství a dospívání, kdy jste zažívali nepřijetí a nepochopení, a užijte si dobrodružnou cestu koregulace.

Děti nemají vyvinutou schopnost své emoce řídit. Učí se to od dospělých – skrze klid, pochopení a společné zvládání.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková