Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké chování, reakce a pocity byly ve vašem dětství přijímány, oceňovány, popř. vyžadovány? Jaká byla představa vašich nejbližších o tom, jací byste měli být? Chtěli po vás zdvořilost, přizpůsobivost, ochotu, nebo „ustáli“ i projevy vašich silných emocí, kdy jste obhajovali vlastní hranice? A přemýšleli jste někdy nad tím, co bylo v průběhu vašeho dětství a dospívání nežádoucí? Co jste nemohli dávat najevo, protože by se to obrátilo proti vám a byli byste za to potrestáni? Abychom si to ujasnili, nejde jen o trest ve formě napomenutí, výchovného „proslovu“, zvýšeného hlasu či facky, ale i o projevení nesouhlasu s tím, co jste právě řekli nebo (ne)udělali, formou odmítnutí, ztrápeného výrazu ve tváři rodiče, popř. vět naznačujících, že jste právě svého blízkého něčím velmi zklamali, zranili či přispěli k tomu, že asi dřív umře. (Ano, i tyto věty děti slýchají poměrně často.) I vyvolání pocitu viny je druhem trestu a způsobem, jak druhého ranit. Dokážete si uvědomit a pojmenovat, co jste v dětství „nesměli“ cítit, říkat, dávat najevo, jak jste se nesměli chovat, ať už byly důvody toho, proč to prostě nešlo, jakékoliv? Mohl to být přetížený či nemocný rodič, rozvod, postižený sourozenec, vážně nemocná babička, citlivý, moralizující, úzkostný, autoritativní a cholerický rodič, přehlížející a zanedbávající rodič, rodič chybějící úplně či celkově rodina nebo společenství, v němž jste vyrůstali a dospívali. Doplňte si tady cokoliv podle toho, jak jste vnímali své blízké v době, kdy jste sami byli dětmi.

Každý z nás si kromě emocí, které projevujeme navenek, a naučeného chování, jehož jsme si vědomi, neseme ještě velký ranec toho, co jsme byli nuceni skrýt a potlačit. Toho, co zůstává skryto nejen našemu okolí, ale i nám samotným. V psychologii to bývá nazýváno stínem. Stín je vždy obsahem našeho nevědomí. Obsahem, který nás ovlivňuje, aniž bychom si to my sami uvědomovali. Fakt, že jsme určité obsahy „uklidili“, zašoupli někam do tmy, neznamená, že jsme se jich zbavili. Nikdo z nás nemá jen ty stránky osobnosti, ty vlastnosti a emoce, které jsou zjevné navenek. Každá z našich viditelných a „povolených“ emocí má i svůj protějšek. Ve chvíli, kdy jsme například velmi seriózní a odsuzujeme někoho za jeho lehkomyslnost, je více než pravděpodobné, že i v nás je touha po tom nechat (alespoň tu a tam) věci jen volně plynout, odvázat se, uvolnit se, užívat si, nicméně to sami sobě nedovolíme. Ať si to chceme, či nechceme připustit, svým způsobem nás přitahují a fascinují lidé, kteří si dovolí to, co my si dovolit nedokážeme. I proto odcházejí velmi seriózní a celoživotně zodpovědní rodiče a partneři od svých rodin za někým, kdo se chová nezodpovědně. I proto nás přitahují v první fázi zamilovanosti lidé, kteří jsou jiní než my sami. A do třetice – proto také zažíváme situace, kdy překvapíme sami sebe svou výraznou emoční reakcí. Situace, v nichž jakoby vypadneme ze své vlastní běžné role a „převalí se přes nás“ něco, co bychom od sebe ani my sami nečekali. 

Vůbec není snadné se podívat do očí svým vlastním stínům. Není snadné se k nim propracovat, protože jsou mimo naše vědomí. Není snadné je přijmout jako součást nás samotných, protože nás mohou děsit a mohou ohrožovat náš sebeobraz nebo to, jak chceme být vnímáni druhými lidmi. Naše stíny se projevují ve chvílích, kdy zažíváme velmi silné emoce, kdy nás nečekaně zaplaví pocity, které vlastně neodpovídají prožívané situaci, pocity, jimž se snažíme rychle uniknout. Přicházejí také ve snech. Naše laskavost má někde v nás i svou odvrácenou tvář nenávisti či vzteku, naše důvěřivost je vyvažována nedůvěrou, naše radost má svůj hluboký smutek, naše spolehlivost má někde skrytou sestru v podobě lehkomyslnosti a nevázanosti. Přijetí tohoto faktu nám může dát možnost prožívat sebe samotné i svůj život ve větší rozmanitosti, se zvídavostí. 

Můžeme si pohrávat s otázkou, jestli není to, co nás tak moc štve u ostatních, něčím, co sami sobě nemůžeme dovolit, co jsme nemohli prožívat, co jsme museli potlačit. Co by se stalo, kdybychom se chovali stejně? Jaké by to pro nás mělo důsledky v minulosti a jaké dnes? Může můj stín, má potlačená touha, nějak ovlivňovat to, jak komunikuji s partnerem, dítětem, rodičem či třeba šéfem? Může se odrážet v mé nespokojenosti? Je možné, že se cítím neustále jako oběť, protože si nedovolím být sám sebou a dlouhodobě potlačuji svou vlastní podstatu kvůli okolí? Své stíny můžete zkoušet hledat ve chvílích, kdy pocítíte velmi silné emoce. Nemůžete je logicky pochopit a uchopit, ale můžete je v emocích a snech potkat a prožít. Můžete pátrat po tom, co se děje, pokud neutečete rychle pryč a připustíte, že i tato emoce či myšlenka patří k vám. Váš mozek vám neustále něco logicky zdůvodňuje a snaží se dát vaše prožívání do souladu s tím, „jak by to mělo být, aby to bylo správně“. Vaše emoce a tělo (napětí, stažení, bušení srdce, tlak kolem žaludku, vzrušení apod.) se vám vedle toho často snaží naznačit něco, co vám vaše vnitřní morální nastavení nedovolí přijmout a vědomě prožít.

Přeji vám, ať dokážete být k signálům svého těla otevřenější a vnímaví. Ať dokážete zažívat chvilky, kdy nebudete sami sebe a to, co se ve vás děje, hodnotit, ale budete to jen pozorovat. Chvilky, kdy si připustíte, že je ve vás mnohem víc, než jste si doposud dovolili cítit a myslet. Cesta za sebepoznáním nemusí být vždycky příjemná, je ale každopádně zajímavá. Nesete toho v sobě víc, než aktuálně vědomě využíváte. Váš stín vám neříká, že jste špatní. Naznačuje vám, že jste celiství, barevní a že máte v každé situaci široký repertoár možných reakcí. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková