Prosím tě, nepřeháněj. Netvař se tak tragicky. Nehysterči tady. Uklidni se. Neřvi, nemáš proč. Přestaň si vymýšlet. Nikdo jiný s tím problém nemá. Chovej se normálně. Ty fakt nejsi psychicky v pořádku. Nejsi nějaká přecitlivělá? Podívej se, jak je kvůli tobě teď maminka smutná. Tak ti děkuju, teď jsme se kvůli tobě s tatínkem zase pohádali. Stydím se za tebe, pořád jen brečíš a všeho se bojíš. Prosím tě, ty si nemáš na co stěžovat, máš všechno, měla bys vidět, jak mě mlátili mí rodiče, ty si žiješ jako v bavlnce. Popř. přidáme ještě trochu „nálepkování“ typu: jsi lakomá, jsi zlá, jsi uřvaná, protivná a hrozný strašpytel.
 

Slýchali jste některé z těchto vět ve svých blízkých vztazích, od rodičů, sourozenců, spolužáků či partnera? Vyvolávají ve vás nějaké pocity? Pokud ano, věřím, že jen ty nepříjemné. Možná stud, možná pocit ponížení, osamělosti, nepochopení, pochybností o sobě nebo třeba i pocit bezmoci či zloby a vzteku vůči těm, kteří nám je říkali nahlas. O čem je tady řeč? O devalvaci čili znehodnocování našich pocitů, toho, co prožíváme, jak nám právě (nebo dlouhodobě) je.

Mnoho z nás si i po letech dokáže dost dobře vybavit situaci, v níž nás nějaká zraňující věta zasáhla (i když nemusela být vždycky myšlena zle). Není snadné říct, jak člověka devalvace jeho pocitů ovlivní do budoucna, jelikož každý lidský příběh je specifický a jedinečný a osobní prožívání je vysoce subjektivní. Bude záležet na tom, v jaké fázi našeho vývoje jsme se s odmítáním našich vlastních emocí setkávali, jestli šlo o jednorázové události, nebo dlouhodobý přístup, od koho jsme zraňující věty slýchávali, jestli jsme měli možnost se jim bránit a ohradit se, ale třeba i na našich vrozených a získaných vlastnostech a zkušenostech. Každopádně se nejedná o příjemné zážitky, které by budovaly náš pozitivní vztah k druhým a k sobě samému. Důsledkem dlouhodobé devalvace našich pocitů ze strany našich nejbližších může být proto negativní sebeobraz, pocit, že je se mnou něco špatně. Neuvědomované či vědomé přesvědčení o tom, že mé pocity nejsou důležité, žádoucí, že jimi druhé jen obtěžuji, že nejsou přiměřené a neodpovídají závažnosti situace. Můžeme se naučit pochybovat o tom, jestli je v pořádku cítit to, co cítíme a jak to cítíme, a v důsledku toho se nenaučíme vnímat, pojmenovávat a přiměřeně naplňovat ani vlastní potřeby. Nebudeme umět své emoce pojmenovávat, předvídat a mnohdy ani regulovat. Je možné, že je budeme potlačovat a skrývat, v důsledku čehož může jejich intenzita narůstat a jejich nakumulovaná síla se může projevit ve chvíli, kdy to nebudeme čekat. V určité situaci můžeme pak zareagovat opravdu „přehnaně“ z pohledu druhých lidí, ale přiměřeně s ohledem na to, co se děje uvnitř nás.

Kromě výše popsaného vede dlouhodobá devalvace našich pocitů k potížím ve vztazích s druhými lidmi. Můžeme mít sklon se jim snažit zavděčit, zalíbit, přetvařovat se a působit silně a vyrovnaně, může v nás narůstat vztek a bezmoc vůči člověku, který se k nám chová tvrdě, nebo se s chováním takového člověka můžeme identifikovat a přistupovat obdobně k lidem ve svém okolí. Můžeme zažívat strach z blízkosti, sdílení, prožívání vlastních pocitů a projevování těchto prožitků navenek. Vztek, agrese či nejistota, kterou si např. dospívající nemůže dovolit projevit navenek, vůči tomu, kdo mu ubližuje, může být nasměrována vůči němu samému a projevovat se např. sebepoškozováním či myšlenkami na sebevraždu. 

Co dělat, pokud žijeme ve vztazích, kde druzí dlouhodobě devalvují naše emoce? Neexistuje univerzální rada. Ale pokud si to uvědomujeme a vnímáme i to, jak je to pro nás zraňující, máme možnost zkusit to druhému člověku sdělit. Zkusit promluvit o svých pocitech z jeho reakcí. Mnohdy si to naši blízcí nemusí uvědomovat, zvláště pokud jsme se třeba už v dětství naučili pečlivě skrývat, když nás něco zasáhne. Nepoužívejte ale metodu sdílení pocitů u lidí, u nichž jste přesvědčeni, že vám ubližují cíleně a dělá jim to radost. Myslím, že byste jim jen odhalili své citlivé místo a přidali jim do jejich arzenálu další zbraň. Od některých lidí je dobré se držet dál. Přiznat si, že vás neberou takové, jací jste, že nejsou empatičtí vůči tomu, jak se cítíte, že s nimi nemůžete být sami sebou. Své pocity ke spokojenému životu potřebujete. Lidi, kteří dlouhodobě neberou ohled na vaše prožívání, většinou ne. (Děti jsou tady ve značné nevýhodě ve vztahu k devalvujícím dospělým, na nichž jsou závislé.)

Až se vám někdo bude svěřovat s tím, jak se cítí, zkuste místo vět typu: „to si tak neber“, „nebuď smutný / neplač“, „neprožívej to tak“, „nerozčiluj se kvůli němu“, „neboj se toho“… projevit zájem, naslouchat a respektovat, že ten druhý cítí to, co je pro něj přirozené, bez ohledu na to, jak to s odstupem posuzujete vy. Naslouchání a respekt sbližuje. Devalvace emocí nás vzdaluje od druhých a často i druhé od nich samotných. Pokud se naučíme devalvovat vlastní prožívání, ztrácíme kontakt sami se sebou. Dobrá zpráva ale je, že to nemusí být navždy.
Přeji vám, abyste druhým (ani sobě) neměli potřebu říkat, jak by (byste) se měli cítit.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková