Každý žák je jedinečný a přichází do školy s vlastními zkušenostmi, učebními potřebami a styly. Kvalitní výuka ze strany učitele by měla v ideálním případě zahrnovat schopnost rozpoznat tyto rozdíly a naplánovat výuku tak, aby byla co nejefektivnější pro všechny žáky. Ten, kdo je v praxi, ovšem moc dobře ví, že jde o náročnou výzvu, a to zvláště na vyšších stupních vzdělávání, kde učitel pracuje během jednoho dne s různými věkovými skupinami čítajícími třeba třicet žáků v jedné třídě. Všechny dobře poznat a individualizovat výuku je za těchto podmínek prostě nereálné. Na druhou stranu je pravda, že potřebujeme dětem zprostředkovat informace a nové dovednosti co nejefektivněji, tudíž tedy ideálně „tím správným kanálem“. Jak na to, abychom v reálném školním životě udělali maximum, ale přitom na sebe nekladli jako učitelé nereálné nároky a nedospěli během krátké chvíle k syndromu vyhoření? Jde to vůbec? Zkusme pracovat s následujícími informacemi a přesvědčením, že zahrneme-li je do svého výukového stylu, budeme mít dobrý základ. 

V první řadě je třeba vědět, s jakými učebními styly se u svých žáků můžeme setkat. Jde o styly, jež odrážejí způsob, jakým žáci nejlépe zpracovávají informace a učí se nové koncepty.

• Vizuální: Žáci preferují učení prostřednictvím obrázků, diagramů, grafů a písemného textu. Mají tendenci si lépe pamatovat informace, které vidí na papíře nebo v prezentaci.
• Auditivní: Žáci jsou lépe schopni učit se prostřednictvím poslechu a mluveného slova. Lépe chápou vysvětlení z úst učitele a mohou si lépe pamatovat informace, které slyší.
• Kinestetický (pohybový): Žáci se učí nejlépe, když mohou fyzicky zasáhnout do učebního procesu. Praktické cvičení, experimenty a praktická aplikace jsou pro ně klíčem k porozumění.

Je důležité poznamenat, že většina studentů kombinuje různé učební styly, ale mívají dominantní preferenci. Nyní se podívejme na to, jak můžeme tyto rozdílné učební styly rozpoznat u žáků ve třídě.

• Zaměřte se na jejich jazyk: Auditivní žáci mohou používat slovní spojení jako "slyším", "to zní dobře" a "to zní logicky." Vizuální typ může používat slova jako "vidím to" nebo "to vypadá logicky." Kinestetické výrazy zahrnují "to chci vyzkoušet" nebo "to zkusím."
• Pozorujte jejich chování: Vizuální typ si častěji dělá poznámky a kreslí obrázky či diagramy, zatímco auditivní může projevovat zájem tím, že aktivně naslouchá a klade otázky. Kinestetický žák se může chovat impulzivně a chce se zapojovat do praktických aktivit.
• Zkoumejte, jak se učí, a ptejte se jich na to: Mějte na paměti, že žáci bývají efektivnější, když se učí v souladu se svým učebním stylem. Vizuální studenti mohou potřebovat vizuální pomůcky a podklady, zatímco auditivní studenti mohou mít prospěch z diskuzí a hlasových nahrávek. Pro žáky s kinestetickým stylem mohou být klíčové pohybové zkušenosti. Učte své žáky o různých učebních stylech a pomozte jim rozpoznat, jaký styl jim nejlépe vyhovuje. Toto povědomí jim může pomoci v celém jejich vzdělávacím životě.
• Dávejte jim tipy, jak se mohou na váš předmět připravovat doma: Poraďte jim jiné možnosti učení než jen obvyklé a nejméně efektivní pročítání textu stále dokola. Myslete na to, že se potřebují nejprve naučit, jak se mají efektivně učit.

Pokud učíte v mnoha nedělených třídách, tak požadavek, abyste poznali učební styl všech žáků, je prostě nereálný. Přesto si s rozmanitými potřebami svých svěřenců můžete celkem dobře poradit v případě, že budete své hodiny připravovat tak, abyste na všechny tyto styly brali ohled. Co může pomoci? 

• Variabilita výuky: Vytvářejte učební plány či přípravy, které zahrnují různé metody a materiály, aby se všichni studenti cítili osloveni a zapojeni. Používejte prezentace, písemné materiály, diskuse a praktické aktivity. Kromě zohlednění různých učebních stylů tím také lépe udržíte pozornost všech.
• Individuální přístup: Pokud znáte potřeby jednotlivých žáků, můžete se jim pokusit vyjít vstříc, popř. jim dávat na výběr. To může zahrnovat dodatečné materiály nebo zvláštní instrukce. (Např. v rámci dějepisného projektu není nutné psát jen referát o středověku, ale lze i vyrobit předmět z toho období, natočit video či nahrát dialog.)
• Podpora a spolupráce: Někdy mohou žáci výhodně spolupracovat, což jim umožní sdílet své znalosti a dovednosti s ostatními a získat nové perspektivy. 
• Zpětná vazba a komunikace: Zajistěte, aby žáci věděli, že mohou přicházet s dotazy a připomínkami ohledně výuky. Aktivní komunikace a zpětná vazba jsou klíčem k pochopení toho, co funguje nejlépe. Zároveň buďte otevření novým nápadům a metodám výuky, které by mohly lépe vyhovovat různým učebním stylům. 
• Flexibilita: Buďte flexibilní v tom, jak se věnujete jednotlivým tématům. 

Na závěr už jen zmíním, že rozdílné učební styly jsou normální a přirozenou součástí vzdělávacího procesu. Jako učitelé bychom si neměli sami klást ani si nechávat zvnějšku vnutit nereálné cíle, ale měli bychom se snažit udělat maximum možného, abychom vytvořili prostředí, kde mohou žáci co nejlépe rozvinout svůj potenciál. To může mít dlouhodobý pozitivní vliv jak na jejich spokojenost ve škole, tak i na sebevědomí a motivaci se dál vzdělávat. Vytvoření učebního prostředí, kde jsou různé učební styly respektovány a podporovány, je nelehkou výzvou, ale také způsobem, jak pomáhat dětem a dospívajícím růst a rozvíjet se a pracovat tak, aby to bylo nejen co nejefektivnější, ale aby nás to všechny spolu i co nejvíce bavilo. 

Pokud si z tohoto článku odnesete něco ve smyslu: „vím o tom a snažím se (budu se snažit) to zohledňovat při přípravě hodin a aktivit v nich“, jdete dobrým směrem nejen při vlastním předávání informací a vytváření vstřícné atmosféry ve škole, ale i při nasměrování žáků k tomu, aby svůj vlastní styl napřed objevili a následně také co nejefektivněji využívali. Přeji vám hodně nápadů a dobrý pocit z hodin.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková