Přinášíme nápady. Sdílíme zkušenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Jak se naučit říkat ne

Jak se naučit říkat ne
15.3.2023
foto

Patříte mezi lidi, kteří zažívají nepříjemné pocity ve chvíli, kdy mají odmítnout nějakou žádost či nabídku? Míváte někdy pocit, že tak moc vycházíte vstříc požadavkům svého okolí, až tím potlačujete velkou část svých vlastních přání či potřeb? Říkáte si opakovaně, že příště už odmítnete, ale nakonec to nedokážete? Zřejmě patříte mezi lidi, kteří mají problém sdělit jednoznačně svá přání a své potřeby, kteří snadno podlehnou přímé či skryté manipulaci ze strany druhých lidí, kteří nepřemýšlí o vlastních potřebách, ale o tom, co si o nich budou myslet ostatní.

Kořeny nepříjemných pocitů, které nás zaplaví ve chvíli, kdy se rozhodneme někomu nevyjít vstříc, jsou často ukryté v našem dětství. V požadavcích, abychom byli milí vůči druhým (i když nechceme), abychom se dělili (i když si chceme něco nechat pro sebe), abychom se pokoušeli do ostatních vcítit (i když na naše pocity zrovna nikdo nebere ohledy), aby nás druzí měli rádi. Nemyslím si, že by výchova, při níž se učíme brát ohledy na ostatní, byla špatná. Naopak. Ve společnosti druhých trávíme celý život a vztahy s lidmi jsou pro nás extrémně důležité. Jen když budeme ochotni a schopni spolupracovat a vycházet si vzájemně vstříc, tak zvládneme život v celé jeho šíři, náročnosti a pestrosti. Vnímání toho, jak se cítí lidé kolem nás a co potřebují, je cenná a užitečná dovednost. Jen je třeba k ní přidat schopnost vnímat minimálně stejně dobře také vlastní potřeby a pocity. Abychom sami sebe měli přiměřeně rádi, abychom sami sebe nezrazovali a nezklamávali, aby nám se sebou samými bylo dobře a abychom se mohli spolehnout na to, že se dokážeme postarat nejen o druhé, ale i o sebe. Abychom sami sobě rozuměli a díky tomu dokázali vyjádřit, co chceme a proč. To je schopnost, která mnohým z nás chybí, což má často přímý dopad na naše partnerské vztahy. Měli bychom totiž umět sdělit nejen to, co nám vadí, ale i to, po čem v skrytu duše toužíme.

Učit se neshazovat a nepotlačovat sám sebe není sobectví. Je to vyváženost v tom smyslu, že dlouhodobě nepopíráme potřeby druhých, ale ani potřeby vlastní. Že se dokážeme ubránit manipulaci a zneužívání ze strany okolí, že se učíme svobodně rozhodovat, kdy pomoci a vyhovět chceme, a kdy ne. Je důležité si tyto otázky srovnat především sami v sobě. Nejsme sobci, kteří ignorují potřeby svých blízkých, když se snažíme nastavit si zdravé hranice. A pak už si stačí jen opakovaně klást otázku, jestli skutečně chci či nechci udělat to, o co mě druhý člověk žádá. Jestli mu chci pomoci, nebo už mám pocit, že mé ochoty zneužívá. Jestli vidím smysl v nějaké společné aktivitě, nebo si potřebuji odpočinout a má účast by vedla k tomu, že budu nespokojený, podrážděný či vyčerpaný. Jestli je pro mě v pohodě představa, že pomůžu, nebo v sobě opět přikrmím pocit, že do něčeho investuji mnohem víc energie než dotyčný sám atd. 

Často se bojíme odmítnout kvůli nepříjemné představě, že nás druhý člověk nebude mít rád nebo bude hrozně zklamaný. Obvykle ale uvážené odmítnutí i sdělení vlastního názoru nevede k očekávané negativní reakci druhé strany. Často se nestane vůbec nic a druhý člověk (zvláště pokud se nejedná o manipulátora) naše „ne“ prostě přijme jako fakt. Chvíle, kdy odmítáme, je pro nás sice nepříjemná (zvláště při prvních pokusech), ale často si uvědomíme, že pak přijde úleva. Konečně děláme ve větší míře to, co chceme a jsme na sebe nezřídka i hrdí, že jsme to dokázali. Pomalu se posouváme od pocitu, že jsme smýkáni a vláčeni životem svým okolím, k pocitu, že plno věcí držíme ve svých vlastních rukou. Ano, někteří lidé se od nás možná díky naší větší rozhodnosti vzdálí, ale většinou to nebývají ti, které u sebe tak moc potřebujeme. Manipulátoři si budou hledat ochotnější oběť a ti, kteří nás potřebovali mít přizpůsobivé a poslušné, si najdou někoho, kdo je o něco méně zralý a sebejistý ve svém rozhodování. Zkoušejte to. Stačí milé, ale jednoznačné ne bez sáhodlouhého vysvětlování a obhajování se. Řekněte své rozhodnutí a vnímejte, jak se cítíte. Nepříjemné pocity se pokuste vydržet (jsou to jen pocity, není to žádný „důkaz toho, jak jste hrozní“) a opakujte si, že každý člověk má právo rozhodovat se podle sebe, pokud tím druhým úmyslně neubližuje. Kdyby vám to nešlo, sáhněte po nějaké publikaci asertivního chování. Je moc fajn necítit se jako loutka, ale dělat své vlastní kroky, i když zpočátku trochu nejisté.

Přeji vám, ať vás to baví, vnímáte pokroky a své zkušenosti předáváte dál i svým dětem. Vysvětlujte jim, že je velmi důležité myslet nejen na to, jak se cítí ostatní, ale i na to, jak se cítí ony samy.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková