Přinášíme nápady. Sdílíme zkušenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Jak porozumět traumatu

Jak porozumět traumatu
18.1.2024
foto

Není to tak dávno, kdy byl v laické i odborné veřejnosti rozšířený názor, že je pro vyléčení z traumatu důležité, aby člověk mluvil o tom, co prožil, aby to ve svých myšlenkách prožil znovu v bezpečném prostředí, aby měl příležitost přitom dát najevo své emoce. Předpokládalo se, že by to mohlo vést k úlevě a uzdravení. Ano, někdy může dotyčný skutečně prožít úlevu, že už na své „tajemství“ či bolestné vzpomínky není sám. Někdy o tom sám chce či potřebuje mluvit. V mnoha případech ale dochází při opětovném vybavování si vzpomínek spíše k zahlcení traumatizovaného člověka silnými a nesrozumitelnými emocemi, ke zhoršení psychického stavu a retraumatizaci (znovuprožití traumatické události včetně tělesných reakcí a emocí). V tomto případě důsledky traumatu neodezněly, nezmírnily se, ale došlo k oživení všeho bolestného. Probudila se úzkost, strach, pocity viny, studu, bezmoci, zoufalství… Nezřídka dojde také k tomu, že při vyprávění o minulých událostech člověka raní také reakce okolí, lidí, kteří danou situaci neprožili. Stačí neopatrné slovo, otázka, ale klidně i pochybovačný výraz tváře či zlehčení závažnosti toho, co se stalo.

Dnes jsou odborníci v léčbě traumatu o velký kus dál, a to mj. i díky systematickým výzkumům a poznatkům z oblasti neurobiologie. Dnes rozumíme mnohem lépe tomu, jak se vyvíjí lidský mozek, jak negativní vztahy s nejbližšími lidmi a traumatické události, které od počátku svého života prožíváme, zvyšují naše celoživotní „nabuzení“ a vedou k tomu, že se u nás častěji, rychleji a silněji „nastartuje“ stresová reakce. Lépe rozumíme tomu, že si náš mozek a naše tělo ukládají i ty vzpomínky, které neumíme popsat slovy, protože jsme je prožili v době, kdy jsme ještě neovládali řeč, nebo proto, že jsme při určité události zažívali stresovou reakci, která „přemýšlející“ části mozku „vypla“ a přepnula ho do modu: uteč – útoč – nehýbej se. Rozumíme tomu, proč a jak se v dané chvíli člověk „odpojí“ od svého těla a prožívání, ale také tomu, proč se takto „odpojuje“ i ve chvílích, kdy už mu reálné nebezpečí nehrozí.

V průběhu posledních let se proměňuje také samotná definice traumatu. Trauma už není vnímáno jen jako reakce na velmi negativní událost, zkušenost či prožitou tragédii, ale i jako důsledek dlouhodobého neuspokojování potřeb, které vedlo ke strádání, zažívání dlouhodobého pocitu nebezpečí, nejistoty či ohrožení a nepřijetí. Dnes už rozumíme tomu, že si člověk svou reakci na traumatizující událost nevybíral. Že byla spuštěna automaticky. Rozumíme také tomu, že k uzdravení z traumatu potřebuje člověk především informace. Potřebuje vědět, jak se prožité události podepsaly na fungování jeho mozku. Potřebuje vysvětlit, že všechny jeho reakce byly normálními reakcemi na nenormální situaci či událost. Potřebuje pochopit, že tyto reakce přetrvávají do současnosti, tedy často i mnoho let poté, kdy prožíval něco, co mu ubližovalo. Potřebuje dopadu traumatu porozumět natolik, aby mohl spolurozhodovat o své cestě k uzdravení. Aby o něm znovu nerozhodoval někdo jiný (ani terapeut), ale aby mohl prožít vědomí vlastní volby, svobody i moci ovlivnit to, co se s ním děje teď. Potřebuje se naučit rozeznat situaci, kdy je (aktuálně) v ohrožení, od situace, kdy zažívá pouze „pocit ohrožení“, který je jakousi formou vzpomínky na minulost. Má-li strach z blízkých vztahů, potíže někomu důvěřovat, potřebuje srozumitelné informace, poznatky, tipy a metody, jimž důvěřovat může. A ještě jednou zdůrazňuji, že nepotřebuje něco (rozhovor, rituál), co by jej zavedlo zpátky do minulosti (ačkoliv jej může spousta lidí či teorií přesvědčovat o opaku). Nepotřebuje otevřít ránu a znovu prožít bezmoc a strach. Potřebuje být v bezpečí a porozumět tomu, jak jej ovlivnilo to, co se stalo či dělo. Především však potřebuje naději, že je jeho trauma něčím, co je možné léčit. Cesty k uzdravení nebo zlepšení jsou různé. Ideální je kontakt s terapeutem, který se zaměřuje přímo na terapii traumatu, ale nic člověku nebrání v tom, aby o sebe pečoval i sám. 

Chcete-li tip pro sebe či někoho, kdo zřejmě trauma prožil, můžete sáhnout v češtině např. po nově vydané knížce „Překonávání traumatu“ od Janiny Fisher. Já osobně ji vnímám jako velmi jemnou léčivou náplast na různá zranění. Přeji vám prožitek toho, že i když minulost do určité míry ovlivnila to, jak se cítíte a jací jste, máte možnost volby v tom, co bude dál a co vy sami dál předáte.

Mgr. Et Mgr. Eva Martináková