Přinášíme nápady. Sdílíme zkušenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Jazyk, který mluví beze slov

Jazyk, který mluví beze slov
2.1.2024
foto

Od pradávna využívali lidé k vyjádření svých myšlenek a pocitů nejen slova, ale také fascinující a nepochybně i „pravdomluvnější“ řeč těla. V době, kdy jsme obklopeni příliš mnoha slovy a technologiemi, můžeme lehce přehlédnout sílu toho, co o sobě sdělujeme svými těly a co „vysílají“ lidé v našem okolí směrem k nám. Připomeňme si proto společně pár hlavních poznatků z oblasti neverbální komunikace a jako bonus vám nabídnu i něco praktického, co vám pomůže zachytit řadu zajímavých signálů z okolí. Než se do toho pustíme, mám krátké, ale důležité varování. Nevšímejte si nikdy jen jednoho znaku (např. gesta) a nevyvozujte rychlé závěry týkající se těch, které pozorujete. Nevěřte „jednoduchým pravdám“. Poškrábání na nose opravdu nemusí znamenat lež, stejně tak jako nedostatek očního kontaktu může být kromě nejistoty způsoben faktem, že druhého člověka řežou kontaktní čočky či má zánět spojivek. Sledujte vždycky signály celého těla a to, jak se jeho „řeč“ v čase mění. A trénujte to, jelikož všímavost se dá dobře rozvíjet. Věřím, že i když něco už budete znát, najdete si v textu i řadu zajímavých novinek, kterých jste si doposud nebyli vědomi.

Oči jsou okny do naší duše, a to není jen klišé. Skrze oční kontakt (či chcete-li pohled) můžeme projevit zájem, důvěru, nejistotu, lásku nebo prozradit či vytušit lež. Studie naznačují, že délka očního kontaktu může ovlivnit vnímání osobnosti a spolehlivosti. Člověka, který spíše uhýbá pohledem, máme tendenci vnímat jako méně spolehlivého. Příliš krátký oční kontakt může dále vypovídat o nejistotě, vyhýbavosti, submisivitě či neochotě komunikovat, naopak příliš dlouhý kontakt o dominanci, snaze druhého přesvědčit nebo i zastrašit. Nejde-li o dlouhé milenecké pohledy do očí, působí velmi dlouhý oční kontakt až agresivně a většinou budeme mít tendenci před ním přirozeně uhýbat. Rozšířené zorničky mohou naznačovat zájem a vzrušení (nesedíme-li v šeru či s člověkem, jehož zorničky reagují spíše na nedostatek světla či požitou psychoaktivní látku než na nás).

Gestikulace neboli pohyby paží, nohou či hlavy jsou dalším mocným prostředkem neverbální komunikace. Gesta dokreslují či zdůrazňují naše slova a mohou se dokonce obejít i bez nich. Ke zvednutému palci či natažené paži s ukazováčkem směřujícím ven z místnosti nemusíme ani nic dodávat. Otevřené dlaně vyjadřují otevřenost a přijetí, zatímco ruce v pěst mohou signalizovat obranu nebo napětí. Mnoho gest má univerzální význam napříč kulturami, ale je důležité brát v úvahu i kontext a individuální preference. 

Postoj těla je často klíčovým ukazatelem našich dlouhodobých či aktuálních emocí i (ne)ochoty komunikovat. Odráží se v něm i sebejistota a nejistota, stejně tak jako tendence se podřizovat či prosazovat. Jak právě teď sedíte? Změní se vaše pocity, když změníte aktuální postoj svého těla? Jak byste se v tuto chvíli postavili, kdybyste chtěli vyjádřit své aktuální rozpoložení? Jaká by byla vaše chůze? Jak působíte, když přijdete o něco požádat šéfa či jednáte s klienty? Skloněná hlava a nahrbení může vyjadřovat smutek nebo podřízenost, zatímco vzpřímený postoj signalizuje sebevědomí a sílu. Vztyčená brada je výrazem vzdoru či sebejistoty. Překřížené nohy mohou znamenat defenzivní postoj nebo nesouhlas, zatímco otevřený postoj signalizuje ochotu a přijetí. Důležité je věnovat pozornost také kontextu celé situace, tedy u postoje např. faktu, jestli není člověku, jehož řeči těla se snažíme porozumět, třeba zima (schoulený postoj, překřížené paže) nebo si nepotřebuje akutně odskočit (překřížené nohy, neklid). Všimnete-li si při komunikaci dvou lidí tzv. „zrcadlení“, tedy toho, že mají podobný postoj, hlavy nakloněné k sobě, podobná gesta apod., vypovídá to o souladu a porozumění. Pokud se jedna z osob naklání a přibližuje k druhé, zatímco ta couvá, kříží paže před hrudníkem a natáčí své boky jiným směrem, nemůže být o souladu řeč ani v případě, že se obě osoby široce usmívají a couvající člověk slovy vyjadřuje, jak skvěle se baví. Zajímavostí je, že cílenou snahou o jemné, nenásilné a nenápadné zrcadlení druhého člověka můžete pocit souladu a harmonie podporovat či vyvolávat.

Tvář je bez nadsázky malé divadelní jeviště. Pohyby obličejových svalů vyjadřují naše emoce a někdy i naše myšlenky. Úsměv (není-li škodolibý či nucený) bývá univerzálním symbolem radosti, zatímco našpulené rty mohou signalizovat nesouhlas nebo nepříjemnost. Oči, obočí a ústa spolu tvoří neuvěřitelně komplexní vyjádření našich niterných pocitů. Překvapení, radost, strach, vztek – naše tváře reagují na každou nuanci emocionálního spektra. Mimika je prostředkem aktivní komunikace. Například velmi krátké bezděčné nadzvednutí obou obočí ve chvíli, kdy vás někdo spatří, vypovídá o jeho radosti ze setkání. Zkuste si toho všímat u druhých, s nimiž se setkáváte, ale nezkoušejte to předstírat. Nebude to nikdy působit přirozeně.  Nakrčení obočí může naznačovat nechápavost nebo skepsi. Při sledování mimiky můžeme odhalit také hlubší vrstvy emocí a názorů, které se mohou lišit od toho, co je vyřčeno slovy. Zatímco to, co řekneme a co ne, míváme do značné míry pod kontrolou, výrazy své tváře tak dobře ovládat nedokážeme. Pozornému protějšku neuniknou tzv. mikroexpresie neboli krátkodobé, zlomek sekundy trvající a nevědomé výrazy obličeje, které odhalují skutečné emoce, popř. nesoulad svalů v našem obličeji (hraný široký úsměv, zatímco naše oči zůstávají bez pohybu apod.).

Fyzický kontakt či vzdálenost, kterou si udržujeme od ostatních, odráží náš vztah k nim. I když budete jen z dálky pozorovat, jak se k sobě lidé během komunikace přibližují či jak se od sebe vzdalují, získáte spoustu informací o jejich vztazích. Je možné vyvolat vnitřní napětí u člověka, jemuž narušíte jeho osobní zónu, či využít (zneužít) skutečnost, že jsou vaše oči výš, díky čemuž máte určitou psychickou převahu. (Zkuste si na to vzpomenout např. u dětí, méně vysokých lidí, ležících seniorů či třeba osob na invalidním vozíku.) Stejně tak je možné dopřát druhému člověku větší komfort tím, že budete jeho osobní prostor respektovat (v přeplněném metru bude např. rozdíl v tom, jestli se k člověku vedle sebe otočíte čelem či bokem) a že osobní doteky přizpůsobíte formálnosti či intimnosti vašeho vztahu. Podání ruky či letmý dotyk na paži či rameni patří do formálních vztahů, dotek na obličeji, vlasech a dalších částech těla patří už jen do blízkých vztahů. Vždycky se vyplatí sledovat reakci druhého ve chvíli, kdy se jej dotknete. V tom, co je komu příjemné (a od koho), existují významné individuální rozdíly.

Klíčovou roli v neverbální komunikaci hraje samozřejmě i hlas. Intenzita, tón a tempo našeho hlasu mohou změnit celkový význam našich slov. Tichý hlas může přenášet tajemství, zatímco hlasitý výkřik může vyjádřit naléhavost nebo vztek. Skrze hlasové nuance můžeme sdělovat mnohem více než pouhý obsah slov. Jemným hlasem můžeme konejšit a uklidňovat, výrazným povzbuzovat, nebo i zastrašovat. Rychlost našeho verbálního projevu často odráží jak náš temperament, tak aktuální pocity (klid či rozrušení). Rychlostí a tónem své řeči můžeme ovlivňovat pocity druhých lidí. Pomalejší řeč na poradě či při prezentaci vytváří dojem, že máte vše dobře promyšlené a problému rozumíte lépe než kolega, který mluví velmi rychle.

A na závěr přidám ještě pár zajímavostí, ať máte co kolem sebe pozorovat.

Poloha nohou může odhalit skutečné pocity a zájmy. Jsou-li např. naše nohy (špičky a kolena) otočeny k nějaké osobě, může to naznačovat zájem nebo souhlas (stejně tak přehození nohy přes nohu tak, že horní noha směřuje špičkou ke komunikačnímu partnerovi). Naopak odvrácené nohy a špičky směřující jinam mohou být znakem nezájmu nebo nepohodlí, snahy z komunikace uniknout, popř. taky pomyslnými „šipkami“, které ukazují, o jakou osobu v místnosti naopak zájem projevujeme! Zajímavé (ale někdy i nebezpečné, všímáme-li si vlastních partnerů) bývá pozorovat tuto „řeč nohou“ např. na párty či v kolektivu. S kým se kdo baví a s kým by se asi bavit chtěl? Komu kdo věnuje svou pozornost zdánlivě a komu skutečně? Co se týká přehazování nohy přes nohu, samozřejmě respektujeme fakt, že během několikahodinové cesty ve vlaku či delší debaty nemění náš spolucestující polohy nohou ani tak kvůli probíhající komunikaci (zájem – nezájem), ale z praktických důvodů, tedy kvůli jejich prokrvení a vlastnímu pohodlí. 

O flirtování či vnitřní pohodě ženy svědčí ruka hrající si s vlasy, při níž dotyčná odhaluje zápěstí či vnitřní stranu paže (typické gesto kuřaček), popř. nadzvednutí vlasů na krku oběma rukama. Zkuste si to. Ve chvíli, kdy proti sobě máte jako žena někoho nesympatického či dokonce dotěrného, popř. nebezpečného, nebudete dělat gesta, při nichž směrem k této osobě otočíte svá předloktí či zvednete paže způsobem, při kterém odhalujete vnitřní stranu svých paží a podpažní jamky. Pokud si dá obě ruce na týl hlavy muž, vypovídá to o sebejistotě, podobně jako palce zastrčené za opasek u kalhot a ukazováčky směřující k poklopci. Udělá-li poslední popsané gesto žena, působí to podivně (až vulgárně). Co se dále flirtu týče, je zpočátku typický krátký letmý pohled, spíše přivřené oči, navázání očního kontaktu a sklopení zraku (někdy s pousmáním). Sledujete-li dvojici, která se spolu baví v opačném rohu rozlehlé místnosti, takže neslyšíte ani slovo, máte i tak přehled o jejich emocích a vzájemném vztahu, všímáte-li si přibližování a vzdalování, náklonu hlavy, doteků, natočení kolen a špiček, překřížení či uvolnění paží a nohou, pohledů a úsměvů, toho, jak jeden druhého zrcadlí (jestli mají podobný postoj a gestikulaci). Naopak když si u svého komunikačního partnera všimnete následujících signálů, měli byste zpozornět. Podpírá si hlavu (což je – pokud jej nebolí hlava, zub nebo není unavený – signálem nudy), opírá se na židli dozadu a nenaklání hlavu k vám, či to, že překříží nohy, popř. je vytáčí bokem, nenápadně zívne nebo od vás poodstoupí. Pokud se vám to stane, bývá na čase přestat mluvit, dát prostor druhé osobě nebo konverzaci ukončit a pokud možno se při tom vyhnout komentáři typu: „no, vidím, že tě nudím, tak toho necháme“. 

Pozorovat můžete leccos. Leccos má v našich vztazích vypovídající hodnotu. To, jestli vás nějaký člověk nechává skoro vždy čekat na schůzkách (neúcta k vašemu času), jestli vám zavolá bez ohledu na to, co zrovna děláte, mluví velmi dlouho o sobě (automatický předpoklad toho, že jste mu k dispozici), jestli má při podání ruky tendenci vám ji silně tisknout (potřeba dominance), nebo ji naopak drží ve stylu „leklá ryba“ (odstup), jestli bere vaši ruku do obou rukou či vám jednou rukou sahá na horní část paže (u babiček či starších lidí to často nahrazuje objetí a je výrazem péče, u vzdálenějších lidí jde o nepříjemné gesto zavánějící manipulací, ovlivňováním a nerespektováním vašeho prostoru). Hodně toho o sobě vypovídáme i tím, jak se oblékáme (či co na sobě máme aktuálně v určitý den), čím se obklopujeme, jaké je naše domácí či pracovní prostředí. Ale to by bylo na několik dalších stran.

Hrajte si, pozorujte, proměňujte vlastní postoj, výraz tváře, polohu paží či nohou, experimentujte se vzdáleností při komunikaci a všímejte si, jak se při tom budou měnit vaše pocity. Zajímavé je totiž také to, že své vnitřní rozpoložení můžeme do značné míry ovlivnit tím, že se narovnáme, rozšíříme hrudník, mírně vytáhneme temeno hlavy vzhůru (bradu netlačíme ke krku, ale ani moc nezvedáme), opřeme se nohama pevně do země a usmějeme se (klidně sami na sebe do zrcadla). Mozek vnímá polohu našeho těla a zapojení svalů a reaguje na to. Tak jak se naše emoce projeví v těle samotném i řeči těla, tak se i to, co vědomě děláme se svým tělem, projeví v naší psychice. Takže – jak se říká – hlavu vzhůru, úsměv a pevný krok!

Mgr. et Mgr. Eva Martináková